web o AYURVÉDĚ a přírodním LÉČITELSTVÍ

MATEŘSTVÍ

Po přečtení díla významného duchovního a moudrého léčitele pana Bedřicha Kočího(1869-1955), před kterým se s úctou skláním, jsem dospěla k názoru, že právě v dnešní době, v době VODNÁŘSKÉHO VĚKU, je na místě vyzvedávat lidské, morální a duchovní hodnoty a šířit dál prastaré pravdy, které jsou mnohdy dávno zapomenuty, ale které mohou změnit nejen celý náš život, ale i změnit svět k lepšímu.
Měnit svět k lepšímu mají v rukou právě budoucí matky. Základem všeho je vztah matky k dítěti již v období těhotenství a následně pak po jeho narození, působením na jeho vývoj, svým vzorem, láskou a moudrostí. Jedině tak vyrostou z našich potomků duchaplné a moudré bytosti plné Lásky a Poznání, které budou tvořit budoucnost na této planetě.
Nyní můžete nahlédnout na úryvek z díla Bedřicha Kočího -  Práh mezi světy III. - Matka a dítě. Toto dílo je opravdu nadčasové a doporučuji všem budoucím maminkám si toto přečíst a v tomto duchu láskyplně vychovávat své děti.
 

Bedřich Kočí - Matka a dítě /Práh mezi světy III./

 

Mateřství, se kterým se denně setkáváme, je problém velmi vážný. Jeho úkol je tak vzácný a důležitý, že ani matka sama neuvědomuje si často jeho dosah.

Co se tu vlastně děje, když matka dává život novému člověku? Již dříve než žena otěhotněla, bylo jí určeno, že bude matkou, že dá nové duši*(*vlastně duchovní bytosti). Slova „duši“ užívám zde jen proto, že lid užívá obyčejně tohoto slova k označení naší duchovní bytosti, našeho „já“, které duše jen provází.) příležitost k životu, aby se duše u ní vtělená mohla svým novým životem zdokonalovati ve svém duchovním vývoji. Tento veliký a důležitý úkol nesmíme nikdy podceňovati.

Co je na světě duší, které čekají na své znovu vtělení, aby pokračovaly ve svém vývoji a dostaly se zase o stupínek výš. Celá naše zeměkoule, která je ve stavu hmotném, tají v sobě samé duše, čekající na své osvobození ze hmoty, aby mohly přijíti fosfory rostlinné, ze sféry rostlinné zase do sféry zvířecí, a z ní opět do vyšší sféry lidské. Všecky čekají ve svém vývoji na postup do vyšších sfér, a kdyby nakonec ženy překážely tomuto vývoji a vyhýbaly se mateřství, zastavil by se celý vývoj a nebylo by možné, aby vývoj duchovního života šel kupředu, jak určil sám Bůh.

Mateřství je proto naplňování plánů Božích, a každá žena, která se stane matkou, je spolutvůrcem Božím, neb ona spolu s Matkou všeho života na světě všech duší v oblasti nadzemské – Astartou – dává život jedinci na zemi, jako Astarta všemu životu ve vesmíru.

Je-li duše určena k tomu, aby se znovu vtělila a tak pokračovala ve svém vývoji, je k tomu vyvolena i určitá matka, a ta dopustila by se velikého hříchu, kdyby vědomě překážela tomuto vtělení, nebo dokonce vzniklý již plod zničila.

Pak se taková duše, připravená již na své vtělení, brání a nechce se vzdáti svého práva. Volá matku k její povinnosti, naléhá na ni, aby ji přijala a dala jí příležitost k jejímu zdokonalování. A toto volání duše, které matka znemožňuje zrození k novému životu, nese pro matku v zápětí těžké utrpení. Duše, jejíž nový život byl matkou zmařen, ovládá pak tělo matky a působí jí veliká muka.

Podvolí-li se matka dobrovolně své mateřské povinnosti, nastává jí povinnost starati se o svůj plod hned od počátku jeho početí. Se svou mateřskou a zároveň i vychovatelskou povinností nesmí začíti teprve od chvíle zrození děcka. Tato povinnost nastává již ve chvíli, kdy matka ucítí prvé příznaky svého mateřství, neboť je velmi důležité, aby se její plod správně a zdravě vyvíjel již před tím, než se do jejího plodu vtělí duše, což se děje v polovici těhotenství. V prvé polovině svého vývoje – to jest v době čtyř a půl měsíce, prodělává plod znovu celý svůj vývoj od nerostu k rostlině, od rostliny ke zvířeti konečně od zvířete k formě lidské, a teprve pak, po ukončení tohoto vývoje, může se v něj vtěliti duše. Matka musí proto pečovati o to, aby její plod byl zdravý, aby tělíčko budoucího dítěte mohlo dokonale sloužiti té duši, která je určena do něho se vtěliti.

Při vtělování se duše děje se ohromná věc, a té si mají býti všechny matky dokonale vědomy. V tom okamžiku, kdy se duše vtěluje do dítěte, vtěluje se současně i Kristus, tedy nejvyšší láska, a Ta naplňuje také celé nitro matky, aby matka touto Láskou naplněná, dovedla také svého nového světoobčánka od prvého okamžiku milovat, jen láskou jej vést, ošetřovat i vychovávat.

S touto výchovou matka nemá čekati až na dobu zrození dítěte. Její povinností je začít s výchovou v tom okamžiku, kdy se duše vtělila, tedy v době, kdy tělíčko dítěte dospěje k formě lidské.

Od okamžiku, kdy matka pocítí prvé pohyby dítěte, má si stále uvědomovati, že všecky stavy její duše přejímá současně i dítě. Proto je nutné, aby všecko konání i myšlení matčino bylo naplněno láskou, prosto vší nenávisti, zlosti, závisti, sobectví a nečistých myšlenek. Také rozčilování a strach matky mají na děcko špatný vliv.

Chce-li matka míti později radost ze svého dítěte, chce-li je vychovati v člověka ušlechtilého, musí si stále uvědomovati nerozlučnou spojitost svého života s životem očekávaného děcka a po celý zbytek těhotenství nedopuštěni se ničeho, co by mohlo míti na děcko neblahý vliv. Ona je zodpovědna za to, s jakými sklony se dítě zrodí, zda budou dobré či povedou-li děcko ke zlému. Jistě každá matka si přeje, aby její děcko bylo i duševně krásné, čisté, prosté všeho zla. A to dokáže jen tenkrát, nepřipustí-li v době svého těhotenství, aby do jejího nitra vniklo a v něm působilo nějaké zlo.

Z těchto náznaků jest již zřejmo, jak důležitý jest úkol každé maminky. Proto jest všem již samo slovo » maminka « slovem ze všech nejsladším a nejdražším. Správně se říká o ženě těhotné, že je v požehnaném stavu. Je to velmi krásně řečeno a velmi dobře vystihuje to ono povznesení se nad ostatní. Potkáte-li takovou ženu, máte se před ní s úctou skloniti, neboť ona jest Bohem vyvolená k tomu, aby se stala dárkyní nového života. Ona přináší lidstvu nového člena, ona přispěla ku pomoci jedné duši, aby se mohla v novém vtělení zdokonaliti a duchovně se vyvíjeti. Snad právě tato matka dá život budoucímu velkému člověku, geniu, který pro lidstvo vykoná neocenitelné, veliké dílo. Mějme proto vždy opravdovou úctu k takové ženě.

 Těžký stín nepochopení zůstává viset na tváři člověka, který pro budoucí matku má jen úsměšek. Prozrazuje tím svoji nízkost i svoji neúctu k sobě samému, dovede-li zapomenouti, že jeho vlastní matka před jeho zrozením musela projíti také tímto požehnaným stavem.

Mnohem smutnější než podobné úsměšky jsou pro matku úsměšky vlastních dětí, které si nedovedou rodičů vážit a dokonce prohlašují, že se neprosili o to, aby je rodiče zplodili, že jen rodiče jsou vinni jejich příchodu na svět a proto také mají povinnost o ně se starati. To jsou ovšem zbloudilci, kteří z celého života nepochopili víc, než ten úzký okruh svého denního života hmotného, a proto také neznají a nechtí znáti příkaz, který hlásá čtvrté přikázání Boží:

 » Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.«

Toto přikázání, tak stručně vyjádřené, má hluboký význam. Předně slibuje nám život dlouhý, a právě tento dlouhý život potřebujeme ke svému duchovnímu vývoji a svému zdokonalování se, a těchto životů musíme prožíti celou řadu, než dosáhneme té dokonalosti, k níž podle Vůle Boží musíme jednou dojíti. A aby celá tato doba našeho zdokonalování byla pro nás bez utrpení a snesitelná, aby se nám dobře vedlo, připomíná nám zmíněné přikázání jednu z nejzákladnějších podmínek k dosažení – to jest – ctíti otce svého i matku svou. Kdo tak nečiní, nemá Božího požehnání, nic se mu nedaří, prochází životem neradostným ba často i velkým utrpením. A tato utrpení zkracují nám život a tím i možnost rychlejšího vývoje a zdokonalování. Proto – ctěte své rodiče, splácejte jim jejich lásku a péči, kterou oni vám věnovali!

Matka, která v děcku přijala současně vyšší Lásku – Krista, jest láskou k dítěti tak naplněna, že je dítěti zejména v prvých letech jeho života nepostradatelnou. Ztratí-li dítě matku, ztratí všechno – říká lid. Ztratí-li dítě otce, ztratí chleba, ztratí-li matku, ztratí všechno – říká jiné přísloví.

V tomto lidovém rčení vězí hluboká pravda. Matka je s děckem mnohem úžeji spojena než otec, neboť děcko přijalo z matky část jejího éterického těla nesoucího v sobě život, a proto je matka s dítětem ve stálém duchovním spojení. Dítě je částí nejen jejího těla a krve, nýbrž i částí duchovní podstaty své matky. S ní je současně také spojeno s Kristem, který Svou velikou Láskou naplnil matku i je.

Tím je vysvětlitelný onen úzký vztah dítěte k matce, který je zcela přirozeně bližší a citovější než k otci. Otec svůj poměr k dětem vede více rozumově a stará se především o hmotné potřeby dítěte a jeho vzdělání, kterým by mu zabezpečil co možno nejlepší postavení v životě hmotném.

Nebylo by však spravedlivo milovati otce méně než matku. Každý jinou cestou, ale oba rovnocenně mají spolupůsobit při výchově svých dětí.

Tam, kde matka promění svou lásku v tak zvanou lásku opičí a vychovává ze svých dětí mazlíčky a tím získává děti k jejich vlastní škodě na svou stranu proti otci, v takových rodinách, kde vládne takováto jednostranná láska k matce, vždycky špatně se rozvíjí a projevuje láska k otci. Ale důsledky podobné nesprávné výchovy vymstí se vždycky, třebas až po letech, a to jak na matce, tak i na dětech, protože bylo tu těžce porušeno čtvrté přikázání Boží. Bylo poškozeno sobectvím matčiným a škodlivou, tedy nepřirozenou láskou matky.

Kdyby matka opravdově milovala svého manžela, nemohla by nikdy dospěti k podobné disharmonii mezi rozumem a citem. Vychovávala by děti vždy v souhlase s otcem a nikdy by nepřipustila, aby děti dělaly cokoliv proti vůli otce, nikdy by nedovolila, aby děti tajně za otcovými zády dělaly cokoliv proti jeho zákazům. Podobná výchova je vždy zhoubná pro děti, a takováto láska matek k dětem jest správně nazývána láskou opičí, protože ničí v dítěti všecky ušlechtilé hodnoty duševní.

Matka všech matek, Maria, může nám všem býti vzorem. Nejlepším vzorem však může býti všem matkám Svou nejčistší, nejhlubší a pravou Láskou. Ona může nám býti nejlepší učitelkou v lásce k dítěti.

Proto snažme se přiblížiti se k Ní. Aby nám to bylo snazší, odmysleme si Její Božský původ a přibližme se k Ní více lidsky, tak jako Ona sama si to přeje, tedy jako k Matce lidské, která dala život Synu Člověka, Ježíši. Budeme-li míti na zřeteli stále jen Její Božskou bytost – ač ve skutečnosti takou byla – bude pro nás stále vzdálená, nedostupná, ztratíme Ji. Je třeba viděti Ji lidsky, viděti v Ní také člověka, člověka takového jakým byla, když zde na zemi žila. Ona musí býti pro nás člověkem nad ostatní vynikajícím svou dokonalostí, věděním, zbožností, láskou a čistotou, člověkem, o kterém Pán Ježíš tak krásně řekl:

 » Povedu tě ke Své Matce, Matce matek. Ona jest révou, na níž vyrostl hrozen, jehož víno byla má krev. A Já zůstal Jejím Synem. «

Matka Boží má býti vzorem všem matkám, a to především v tom, jak se pečlivě starala o výchovu Svého Syna, aby Otci Nebeskému odevzdala svěřenou Jí duši tak čistou, jak Ji od Otce přijala. Dále má nám býti vzorem v tom, jak trpělivě snášela všecka mateřská utrpení, s jakým pochopením přijímala vše, co se kolem Ní dělo. V Ní žilo plné vědomí toho, že vše se děje dle Vůle Boží, a té se pokorně podřizovala, a proto nebylo pro Ni utrpení utrpením, nýbrž radostí, bolest nebyla pro Ni bolestí, nýbrž štěstím.

A nejmocněji má zářiti vzor Matky Boží všem matkám právě ve chvíli, kdy nadejde okamžik jejího rozloučení se s dítětem, jeho smrt. Matka Boží neplakala nad ztrátou Svého Syna, protože věděla,kam odchází,věděla, že odchází k Otci Svému, u Něhož se Ona s Ním zase sejde.

Všechny matky mají si býti vědomy toho, že její děcko, které ji právě opouští, bylo jim Bohem pouze na čas svěřeno, a proto On má stále právo povolati toto dítko znovu k Sobě. Děje se tak, jen když On za dobré uzná, a proto všechny matky mají se pokorně podříditi Vůli Boží, bez reptání a nářku, právě tak, jak to učinila Matka Boží.

Řiďte se tedy, vy matky, tímto zářným příkladem a přibližujte se k Ní vždy s plnou důvěrou zejména ve chvílích svých nejtěžších bolestí. Ona vám vždycky poskytne úlevu i útěchu. Srovnávejte vždy svá, poměrně malá utrpení, jež prožíváte s oním ohromným utrpením Matky Boží, jímž Ona musela projíti, a uvidíte, že bude vám vždy hned lehčeji.

Nic na světě neděje se bez příčiny, nic na světě neděje se bez Vůle Boží.

Stává se, že matka má více dětí, nebývaly dříve vzácné rodiny, kde jedna matka pomohla na svět 12-15 čekajícím duším. Matka má je všechny stejně ráda, stejně je všechny vychovává, a přece každé dítě je jiné. Jiná povaha, jiné sklony, jiné záliby i vlohy, a to mnohá matka nemůže pochopit. Nemůže to pochopit proto, že nepohlíží na každé své děcko jako na samostatnou duchovní bytost, která má již za sebou svůj vlastní, osobitý vývoj, zcela odlišný od předcházejícího vývoje jejích ostatních dětí. Každé dítě má také svou vlastní duši, která je neustále provází celým jeho vývojem. A každá duše vede svého svěřence vždy tak, jak je v j e h o případě nutné, a toto vedení různí se právě stupněm vývojovým, na kterém se bytost toho kterého dítěte právě ocitá.

Proto také každé dítě vyžaduje čistě individuelní výchovu, aby mohlo splniti svůj úkol Bohem mu daný pro život právě prožívaný. A není-li duchovní bytost sama již tak vyspělá, aby sama zvolila své rodiče, učiní tak za ni její duchovní vůdce, aby volba vyhovovala vždy poslání bytosti, ke zrození předurčené. Nevyhledává se ovšem rodina dle toho, jaký blahobyt hmotný může budoucímu dítěti poskytnouti, ale vždy tak, aby zvolená rodina mohla oné bytosti poskytnouti nejlepší příležitost k jejímu dalšímu pokroku ve vývoji duchovním, a aby bytost tato měla také možnost odčiniti si všecky zbytky svých hříchů z minulého života a splniti úkol jí daný hned od prvopočátku jejího vzniku, na počátku všeho života, a který s sebou neustále nese.

Proto mnohá duše volí raději rodiče chudé, zbožné a poctivé, kteří jí mohou pro její duchovní vývoj dáti mnohem více než rodiče, kteří v přepychu žijí a svým nadbytkem by děcko zbytečně hýčkali, což nese s sebou ohrožení duchovního pokroku.

V chudé rodině děcko se naučí vážiti si práce, která je největším štěstím pro každého člověka, naučí se milovat chudobu a v skromnosti žít, což je nejlepší průpravou pro život, plný neustálého boje. V tomto boji pak snáze obstojí a spíše vykoná pro sebe i celek víc, než takové děti zhýčkané a v blahobytu vyrostlé. Taková příprava dětí pro život je pro ně mnohem užitečnější, než se mnohému zdá. Bohatství, které dává rodičům možnost splniti všechna, třebas i nesmyslná přání jejich dětí, svádí často k takové opičí lásce, která zde vede na místě pravé, rozumem řízené lásky. Proto také v bohatých rodinách najdete často mnoho žalu. Slyšíte tu vzdechy nad nezdárnými dětmi, které nedovedou ani spláceti lásku rodičů láskou svou. A nejčastější příčinou toho všeho je pochybená láska rodičů, která nedovede dětem nic odříci a dovolí všechno, bez ohledu na to, zda tím dětem prospěje či uškodí.

Jen tam může býti radost z dětí, kde se matka s radostí oddává svému mateřství a vychovává správné děti k pochopení životních povinností, k lásce k bližnímu, k pokoře, mravní čistotě a opravdové nábožnosti. Pak dočká se také toho, že děti splácejí péči jim věnovanou nejen matce, nýbrž i otci.

Dítě musí být počato s láskou, s láskou vychováváno od prvého okamžiku, kdy ještě pod srdcem matčiným je nošeno, aby se v lásce a láskou probudilo k životu. K tomu je ovšem nezbytná také čistá a upřímná láska mezi mužem a ženou, neboť ta tvoří pak krásný, harmonický a čistý život, přinášející pak i dětem láskyplnou výchovu.

Ještě na jednu velmi důležitou věc ve výchově chtěl bych tu upozorniti. Mám na mysli děti zcela malé, tak do šesti let. Dítě přineslo si při narození z duchovního světa ještě schopnosti, které postupem svého vzrůstu ztrácí. Jednou z těchto schopností je jasnovidnost, vnitřní to jasnozření, které mu usnadňuje viděti i bytosti duchovní, které my již nevidíme. Zmínil jsem se o tom podrobněji již na jiném místě, a dnes chci upozorniti jen na to, že při výchově jest nutno míti stále tento fakt na zřeteli. Nikdy se neposmívejte dítěti, že snad – jak mnozí tomu říkají – fantasíruje. Spíše – dejte si od dítěte vypravovat, co a jak kde vidí, a z jeho vypravování mohli byste se jistě dosti často poučiti, i při svém stáří.

Dítě má také schopnost rozeznávati lidi dobré od zlých, a to zase svou jasnovidností, protože vidí auru člověka a dobře rozeznává její zabarvení. Také dobře vycítí, mluvíte-li k němu pravdu či nepravdu, a třebas to nedá najevo, jest jeho nitro naplněno nespokojeností a smutkem, nemluví-li se s ním pravdivě a vážně a je-li podceňováno jako tvor méněcenný.

Kdyby se v rodinách věnovala těmto schopnostem a vlastnostem dítěte větší pozornost, kdyby se zvláště v rodinách, kde se duchovní život již pěstuje, dítě v tomto směru podporovalo a dále vychovávalo, mohlo by se i státi, že tyto schopnosti dětské, které se dorůstáním zpravidla ztrácejí, by si děcko mohlo zachovati i nadále, ba některé z nich snad i pro celý svůj život.

Jsou to dary, které jsme od Boha obdrželi při svém vzniku a které jsme sestupem do hmotného života postupně ztráceli, avšak na cestě svého duchovního vzestupu znovu získáváme. U každé duchovní bytosti – tedy našeho » já « - provázeného naší duší, projevují se tyto dary zřetelněji v duchovní sféře, ze které vtělující se bytost přichází. Narozené dítě jest ještě hodně připoutáno k té duchovní sféře, ze které přišlo, a proto jsou u něho ještě patrny všechny ty dary a schopnosti, které přináležejí jeho » já « na tom stupni, na který již dospělo. Proto také u každého dítěte tyto schopnosti nejsou stejné, a z toho důvodu jest nutná výchova individuelní.

V prvých letech svého života dítě, mohlo by vyprávěti mnoho zajímavých věcí o svých duchovních zážitcích, které my jsme již dávno zapomněli, poněvadž jsme již – jak krásně praví spisovatel Kyber v knize » Verunčina tři světla « - vstoupili do domu stínu.

Dítě je také schopno pochopiti Boha lépe, než to dovedou lidé dospělí. Proto také Pán Ježíš měl tak rád děti a dával je za příklad. Řekl:

 » Pokud nebudete jako jedno z těchto maličkých, nevejdete do Království Nebeského. «

Proto i vy – milujte děti. A vy matky - využívejte této schopnosti svých dětí k správné výchově náboženské. To, co v dobách útlého dětství dáte svému děcku svou náboženskou výchovou, to se nikdy neztratí. To bude provázeti vaše děcko celým jeho pozemským životem. Proto tolik záleží na tom, aby náboženská výchova dítěte spočívala na svatých pravdách a ne na nějakých pohádkách o peklu a podobně. Učte děti znáti Boha takového, jaký skutečně je, tedy Boha Lásky, a nikdy ne jako někoho, kdo se mstí, trestá, hněvá se a je snad dokonce i schopen někoho zatratiti na věky. To by na duši dítěte neblaze působilo, a zhoubné následky toho mnohý ani nedomyslí.

Vy matky máte tedy veliký úkol daný vám Bohem. Ve vašich rukách leží zodpovědnost větší, než se snad samy domníváte. Na vás záleží, jaké bude lidstvo, jaký bude celý národ, jaká bude vámi odchovaná generace, jak po stránce tělesné zdatnosti, tak i po stránce duchovní vyspělosti. Proto važte si svého mateřského úkolu, buďte naň hrdy a starejte se pečlivě o to, abyste tento svůj vznešený úkol také opravdově naplnily dle Vůle Boží. Pak bude vždy krásný poměr mezi matkou a dítětem, mezi otcem a synem, pak bude se naplňovati správně čtvrté přikázání Boží, děti budou ctíti a milovati otce svého i matku svou.

To všecko máte vy – matky – ve své moci.

Dokážete-li to, pak budou se vám všichni klaněti jako nejvýznamnější složce lidské společnosti.

Nevyhýbejte se mateřství, neobávejte se toho, že byste své děcko neuživily. Je-li vám z Vůle Boží svěřeno dítě, bude vám také z Vůle Boží dána možnost opatřiti pro svoje děcko vše potřebné. Bůh dá vám všecko, abyste mohly své dítě nejen uživit, ale také zdárně vychovat.

Z vlastní zkušenosti vám říkám, že jsem měl sám šest dětí. A s každým dítětem přišlo nové požehnání Boží, třebaže moje žena mívala obavy o to, jak je uživíme. Nikdy jsme neměli nouzi, ač jsem se pouštěl do samostatného podnikání s holou dlaní. S každým novým dítětem přibývalo příjmů, obchodu se dařilo, takže jsme děti bez nesnází nejen uživili, ale mohli jsme jim dáti i vyšší vzdělání, aby se každý z nich mohl zase sám dobře uživiti.

Proto všechny výmluvy na dočasnou krisi a strachy před nepřekonatelnými obtížemi s dětmi jsou zcela liché a zbytečné. Řekl bych spíše, že je to jen bezměrná sobeckost, která zabraňuje mnohým ženám splniti jejich nejvyšší úkol státi se matkou. Sobectví a zase jen sobectví rozhoduje o tom, že ženy se vyhýbají mateřství. Nechce se jim vzdáti se svého pohodlí, zříci se různých zábav, biografů, divadel, společnosti. Nechápou však, že právě toto sobectví, kterému dávají vítěziti, připravuje je o nejkrásnější a nejvyšší blaženost, jakou jest malé robátko, které nechtí ve své náruči obejmouti.

Ó ženy, neodvracejte se od této blaženosti, nevyhýbejte se svému nejkrásnějšímu poslání a staňte se matkami! Budete uctívány a milovány všemi ušlechtilými lidmi, a budete šťastny až poznáte, jaké kouzlo skrývá v sobě pouhé jediné slovíčko – maminko – se kterým se na vás vaše děcko obrátí.

Milujte své děti, milujte je tak, aby i ostatními lidmi mohly býti milovány více, než jak se dělo dosud.

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode