Ukázka z knihy PhDr. Marty Foučkové "JÁ JSEM"

Koloběh života a smrti

Individuální vývoj jedince podléhá vesmírným zákonům, jedním z nich je zákon reinkarnace. Je opravdu velká škoda, že člověk toto poznání ztratil. Velká lidská rodina mohla být dnes mnohem soudržnější a mírumilovnější, protože by také byl každému člověku lépe znám zákon karmy jako zákon odplaty.

Narození a život v těle je školou života na zemi. Zákon smrti je zákonem vývoje. Odpoutnost od hmoty dovoluje lépe posoudit naše chyby a omyly tak, aby byl průchod dalším životem dokonalejší. Vývoj znamená poznání. Už jen prosté posouzení současného stavu, ve kterém se dnes nacházíme - nárůst kriminality, sobectví, nespokojenost, rozpoutávání nacionálních vášní - svědší o tom, že bude ještě  mnoho obětí a návratů k vývojovým začátkům, než lidstvo pochopí, že opravdového posunu lze dosáhnout pouze duchovní cestou.

Naše mysl se stále něčím zaměstnává, a tak si často ani nevšimneme, jak zapadáme do celkového toku času a že jsme součástí mocného a nekonečného Celku, jehož vyšší cíl a záměr se ani nesnažíme pochopit. Nepřetržité koloběhy životů jsou jen součástí tohoto vývoje. Mylně se domníváme, že spějeme vpřed, jsme-li v zajetí nějaké vášně. Neuvědomujeme si ale, že dále docházejí vždy jen ti, kteří "mlčí", jsou tišší a neprojevují se tak okázale navenek.

V každém z nás je jiskra boží. Je jen otázkou vývoje, ve kterém stadiu a na jakém stupni se nacházíme a zda jsme již urazili tu zdánlivě nekonečnou cestu k poznání, že já sám  jsme zároveň i tvůrcem, neboť jsme součástí Světla a Bytí. Jakmile tohoto pochopení dojdeme, vracíme se zpět ke svému tvůrci, s nímž jsme stejně po celou tuto dobu byli totožní, aniž jsme o tom měli sebemenší tušení. Po skončené "pouti" se setkáváme v náruči Boží všichni.

Člověk má za úkol svým rozumem a svou inteligencí překonávat pudy a zvířecí vlastnosti, což ho odlišuje od ostatní tvorby. Bytost se musí změnit ze zvířete v člověka a nakonec v existenci odpoutanou od hmoty, kterou byla na svém počátku. Vývoj člověka je individuální, přestože se jeho každá  aktivita, včetně myšlenek, promítá do kolektivního informačního pole - oné kroniky Akáša.

Život ve sférách

Při přechodu do nové existence (po smrti) se setkáváme se světlem. Uplynulý život je zhodnocen a naše vědomí porjde celou životní  zkušeností právě prožitého života od narození až po smrt. Uvědomíme si všechny chyby a omyly, kterých jsme se dopustili. Je to účet za požitý život. Inventura našeho života však nemusí být úspěšná. Další zrození však proto plánujeme tak, abychom se mohli změnit a napravit.

Po smrti se zařazujeme do sféry, která odpovídá duchovní vyspělosti, charakteru a stupni poznání. Bytost je stále vystavena svým touhám, vlastnostem a často se snaží o uskutečnění činnosti, kterou nedokončila. Ponechává si charakterové rysy, jež měla na Zemi. Zájmy, sklony i způsob myšlení zůstávají. Pohybuje se ve světech, které si sama vytvořila a nachází to, co stvořila myšlenkou. Dostáváme se do takového prostředí a podmínek, jaké jsme si svým životem na Zemi vytvořili. Je so stav vědomí, které nemůže zaniknout a člověk si je jen přenáší s sebou. Naše  vědomí se nemění a jsme si stále vědomi toho, kdo jsme. Kdo dosáhl vyššího duchovního poznání ví, že nepatří hmotě a příjímá smrt jako osvobození. Dokázal se odpoutat od těla a má hlubší vhled.

Naopak ten, kdo ještě nedosáhl vyššího stupně duchovního vývoje a ztotožňuje se stále jen s hmotou, setrvává u stejných životních potřeb a postojů, které realizoval během života na Zemi.

Nebe jako stav vědomí

jsme vzájemně propojeni neviditelnými vlákny. Všechny bytosti, věci, planety i vesmíry jsou spolu spojeny. je jen třeba si tuto skutečnost uvědomit a vědět, že jsme ve stálém kontaktu jak sami se sebou a svými minulými životy, tak  i s jinými bytostmi a věcmi - ať jsou přítomny v hmotném světě nebo se naházejí mimo něj.

Dosažení vyšší sféry je štěstím a svobodou, je to ono nebe, zmiňované v různých náboženstvích. Není to však žádné konkrétní místo, oblast ani prostor. Je to stav vědomí, proto popsat a vylíčit život na "druhém břehu" je vlastně nemožné.

Čím jemnější jsou naše vibrace, tím blíže jsme Tvůrčí síle, která dává všemu život a prostupuje nás. Čím více se snažíme tento dar přijímat, tím kvalitnější je i naše vibrace a jsme této podstatě blíže. Duchovní temnota naproti tomu představuje vibrace nejnižší a mysl zatížená hmotou proto patří do nižších sfér.

Duchovní vibrace je neměřitelná, nezaujímá prostor, prostě existuje. Je tvořena svou kvalitou jako světlo, které je všude a nikde. A jako hudba prostupuje celý prostor. Čím vyšší duchovní výška, světlo a láska, tím vyšší je i tato vibrace a tím i zařazení do vyšší odpovídající sféry, do odpovídající kvality vědomí. Stejná dimenze přitahuje stejné vibrace. Člověk se proto nachází v těch úrovních, které odpovídají povaze jeho vibračního pole.

Zařazení do určité sféry je třeba vnímat jako výsledek určité činnosti naší duše, na jejímž zdokonalování máme stále možnost a také povinnost pracovat - v hmotném těle, stejně jako mimo něj.

Bloudící duše

V dnešní době jsou lidé spokojeni s materiálním světem v němž momentálně žijí a nacházejí uspokojení. Jsoucnost duše nebo posmrtného života proto často zařazují do světa pohádek. Nepřipouštějí jejich existenci, natož aby se podle toho chovali a pracovali na svém zdokonalení.

Čím méně si člověk uvědomuje své Božství, tím vyšší stupeň zahmotnění ho ovládá. Po smrti trpí, nachází se pak ve stavu mezi existencí a neexistencí, mezi životem a smrtí. Chce žít stejně jako ve fyzickém těle, ale nemá k tomu možnosti. Je stále ztotožněn s hmotným životem země a mnohdy si ani neuvědomuje, že zemřel.

Průvodním jevem takového chápání je velký počet bloudících duší, které po smrti vůbec nevzaly na vědomí, že nejsou v těle. Některé duše si nejsou dostatečně vědomy své nové existence a nerozumnějí stavu, v němž se po odchodu z hmotného světa ocitly.

Čím větší je připoutanost duše k pozemskému životu, k majetku, lidem...tím obtížnější je většinou i přechod a orientace v nové existenci.

Mnozí si své smrti nejsou vědomi a jsou překvapeni, že je jejich blízcí neslyší a nereagují na ně. Zůstávají v prostředí, kde zemřeli a touží se realizovat jako dříve. Často hledají a ztotožňují se s těly žijících lidí podle síly, morálky i charakteru se pak v nich prosazují. Jejich rušivý vliv se pak projevuje i na zdraví přátel či příbuzných, protože se mnohdy snaží, stejně jako za života v těle, vnutit okolí svou vůli.

Často se stává, že duše zemřelého setrvává v místech, kde šlověk žil a zmateně bloudí mezi lidmi. Někdy se ale brání odchodu do jíné sféry také kvůli pocitu, že ještě nesplnila svůj úkol a chce v něm pokračovat, aby ho dokončila.

Může to být ale i celá řada dalších pohnutek, jako je třeba touha po pomstě - s tím se často setkávám při onemocnění schizofrenií.

ukázka z terapie: Muž, 38 let, diagnóza schizofrenie: "...je to jako by vám někdo pořád mluvil do hlavy. Zbavte mě toho prosím vás. Nemám chvilku pokoje. Ty hlasy mě pořád nutí k agresívní činnosti a k nesmyslným akcím..."

Ten, kdo se těžce zatížil, musí často projít mnoho vyúkových lekcí, než pochopil, že nejednal správně. Většinou si to však uvědomí teprve tehdy, až sám prožije stejné utrpení a stejná bolest se  dotkne i jeho nebo těch, které má rád a na nichž mu záleží.

Destruktivní pomsta za nesplněná přání, nenávist k lidem, někdy také velká připoutanost k majetku nebo svému tělu...To vše způsobuje uvíznutí v zemské úrovni.

Před návratem na zem

Doba mezi životy je individuální. Někteří "odpočívají" delší čas, jiní "spěchají". Dalším už není dovoleno se narodit, protože svým narozením se musí zařadit do doby, která odpovídá jejich stupni vývoje. Čas pro znovuzrození musí odpovídat určitým vibračním, hmotným a sociálním podmínkám. Někteří lidé se při sezení hlubinné terapie našli dlouhá období mezi zrozeními, jiní velmi krátká. Kratších je však daleko více.

Před příchodem na zem hodnotíme a rozebíráme svoji minulost. Je dána do souvislostí s požadavky dalšího života tak, abychom úkoly zvládli zodpovědněji a posunuli se blíže k dokonalosti. K tomu nám často pomáhají vyspělejší duchovní bytosti, které bychom mohli přirovnat k učitelům nebo rádcům. Někdo je nazývá Mistry.

Učíme se z otisku minulých životů, promýšlíme příští život, rozhodujeme o budoucím osudu a odčinění karmy. Uvědomujeme si, co jsme ještě nesplnili nebo nezvládli, proč se musíme vrátit zpátky na zem, co napravit a odpracovat....

Je to příprava na další život. Plánujeme napravit vše, co jsme v minulých životech nedokázali a nepochopili. Když se pak znovu narodíme, máme pocit, že jsme všechno zapomněli, ale není tomu tak. Vše, čemu jsme se kdy naučili, co jsme pochopili a znali, si přenášíme do dalšího života.

Během zrození jsme prošli mnoha zkušenostmi tohoto charakteru. Máme také možnost nahlédnout do svého budoucího života a třebaže je tento vhled jen bleskový, zanechává silný vjem.

Úkoly vývoje

Když se lidem daří v životě dobře, nad ničím nepřemýšlejí a všechno berou jako samozřejmost. Často však i sebemenší událost, která zkříží jejich plány nebo přinese těžkosti, je důvodem ke křiku a hledání viníka. Nechápou chyby, kterých se dopouštějí a viní všechny kolem sebe, aniž by si byli ochotni připustit, že viníky jsou jenom oni sami.

Někteří se domnívají, že mohou jen pro svůj prospěch beztrestně zničit život druhým. Zapomínají na zákon karmy. V příštím a možná ještě  v tomto životě  jsou to pak často ti, kteří nejvíc naříkají na nespravedlnost boží. Ale i taková duše je pak donucena k vývoji. Utrpením jsou jí udělovány výúkové lekce, které jí pomalu posunují blíže k poznání.

Každý z nás se nachází na určitém stupni vývoje. I chyby patří k vývoji, protože jsou výúkou. Po každé chybě, dříve či později, poznáváme svůj omyl a pokud nám náš vývoj není lhostejný, nechceme omyly opakovat a ani se k nim vracet.

Každý život zapadá do vesmírného plánu vývoje a není náhodný. Smrt je jenom "přestupní stanicí" do jiného života. Je to jedna a tatáž duše, která pouze vyměňuje těla a střídá životy v nekonečném pozemském čase. Stěhuje se ze země do země, ze staletí do staletí, tvoří však stále jedinou neměnnou přítomnost a umožňuje vývoj k Vyššímu vědomí.

Odpusť a bude ti odpuštěno

Odpuštění, soucit a láska musí prostoupit celé naše nitro. Zaplavit ho jasem a přinést harmonii do našeho života, která se pak přenese na všechny v našem okolí. Jedině obětavou láskou můžeme vykoupit své dluhy a vrátit zákon karmy do rovnováhy. Tam, kde svítí světlo, nemůže být tma. Láska, pravá láska je světlem. Milujme jiskru boží i v nejtemnějším nitru. Pokud se to nenaučíme dnes, poneseme si to jen do dalších životů.

Mementem současného života by se mělo stát: Jak žiji právě teď, takovou si tvořím budoucnost a je potřeba být opatrný, abych později nemusel stejnou chybu napravovat. Hnací silou mravního jednání by však neměla být bázeň, ale vlastní poznání, přinášející osvobození.

Láskou a tím jak člověk trpí a překonává překážky života se stává jemnějším a citlivějším. Lidé mají sklon závidět krásu, bohatství a štěstí druhých lidí. Není ale proč závidět. Jsou to jen zásluhy, které se jiným vracejí zpět, nebo jsou to pro ně zkoušky, kterými musejí projít. Objevme lásku v sobě a popřjme ostatním všechno nejlepší. Všichni máme stejné možnosti a záleží pouze na každém z nás, co s nimi udělá.