web o AYURVÉDĚ a přírodním LÉČITELSTVÍ

CESTA DUCHOVNÍHO ROZVOJE

IGOR CHAUN - NĚKOLIK POZNÁMEK NA TÉMA LÁSKA

 

zdroj: http://www.esoterika.cz/clanek/2526-nekolik_poznamek_na_tema_laska_.htm

 

Byl jsem na prahu čtyřicítky. V okamžicích, kdy jsem tápal a hledal kdo jsem, pracovně, v téhle společnosti, kdy postupně vyprchávala má naděje, kdy jsem budoval vztahy, které byly prospěšné či zajímavé, ale ne trvalé, a kdy téma lásky jako by v mém životě dočasně ustupovalo… Náhle se, zdánlivě náhodou a mimochodem, objevila nabídka, abych s malou skupinkou spřátelených lidí odjel do Amazonie, do srdce brazilského pralesa. Na několik měsíců. Že prý se modlit, po tamním způsobu. Jen částečně jsem věděl, do čeho jdu.

Brazílie má snad největší počet registrovaných církví na světě. Některé mají jen pár set či dokonce pár desítek členů, a přece jsou funkční, většinou hledají Boha - a nalézají, v přímé komunikaci, pro nás sotva myslitelné. Po mnoha dnech putování letadlem, busem a v posledku na kánoi, dojel jsem do malé vesnice a žil v dřevěné chatrči uprostřed hadů a opic a - džungle. Ve vesnici se nalézal dřevěný kostel, který byl centrem jejich víry. Kostel měl kruhový půdorys a středobodem byl prostý šesticípý stůl.

Postupně jsem začínal chápat, jaký zázrak se stal.

Chodili jsme s domorodci do kostela a spolu s nimi se modlili, zpívali v portugalštině písně o Panně Marii, o Ježíšovi, o bytostech nebeského dvora, o Slunci, o hvězdách, o Měsíci, o kráse světa … o potřebě lásky, o Přírodě, o údělu člověka, který spočívá v práci a v postupném očišťování sebe, v pozvedávání se k Bohu.

Hlavním nositelem energie, a našeho pozdvihování, byl zpěv písní. Ale rituál měl přísně dodržovaný postup a všemu předcházely dlouhé ochranné modlitby, taktéž v portugalštině. Měl jsem u sebe jejich překlad v češtině a jevily se mi nejnádhernějším lidským projevem, jaký jsem kdy slyšel…

 

KLÍČ HARMONIE


Přeji Harmonii, Lásku, Pravdu a Spravedlnost všem svým bližním.
Se sjednocenými silami tichých vibrací našich myslí jsme silní, zdraví a šťastní a tvoříme tak jednotu universálního bratrství.
Jsem spokojen a smířen s celým vesmírem a přeji si, aby všechny bytosti dosáhly svých nejvnitřnějších přání.
Děkuji svému neviditelnému Otci za dar Harmonie, Lásky, Pravdy a Spravedlnosti mezi jeho všemi dětmi.
Tak buď, Amen

 

Tyto texty je možné pouze přelétnout očima a pokračovat v četbě, s tajnou myšlenkou, že snad bude následovat něco záživnějšího... Ale doporučuji řádky, které přepisuji přímo z ohmataného zpěvníku, přečíst vnitřně a tak je i prožít. Jsou neobyčejné. … Navíc byla při našem rituálu jejich síla neuvěřitelně navýšena - čistotou místa, duchovní zkušeností většiny přítomných a celkovými okolnostmi v kostele uprostřed pralesa. Zatímco zde, v našich končinách, se podobných textů zmocňujeme především rozumem, TAM jaksi přirozeně oslovovaly hlubinné vrstvy v člověku, ostatně jim byly dávnými pisateli určeny. A z těchto hlubinných vrstev v člověku zároveň i vyšly, jako návod pro další užití - cesty k Bohu, k možnosti napojování se a léčby Duše…

 

Slova především následující modlitby neobyčejně přesně vystihují atmosféru, posvátnost a podstatu oslovování Božského, ke kterým v kostele docházelo. A zároveň čistoty a prosté jedinečnosti rituálu, ke kterému jsem se řízením Prozřetelnosti v pralese nachomýtl. Opakuji, že podle mé osobní zkušenosti jsou v člověku hlubinné vrstvy víry a vztahu k Bohu, které, jsou-li správně aktivovány, ožívají. Následující text patří k takovým pokladům. Aktivuje dobro… Dokonce jsem váhal, mám-li svolení jej uvést. Ale udělám to. Prosím o nejniternější vnitřní pozornost, o vážnost a soustředěnost vůči každému slovu… Zároveň je citlivému a otevřenému čtenáři následující text snad klíčem, proč v kostele mohlo docházet k věcem, které budu dále popisovat…

 

SVĚCENÍ MÍSTA V nekonečném kruhu Božské Přítomnosti, která mne zcela obklopuje, prohlašuji:
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je HARMONIE, která rozechvívá všechna srdce radostí a štěstím. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí vibrace Božské Harmonie.
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je LÁSKA. Bůh je Láska, jež zahrnuje všechny bytosti jedním pocitem jednoty. Toto místo je naplněno přítomností Lásky. V lásce žiji, pohybuji se, existuji. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí čistou a posvátnou přítomnost Lásky.
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je PRAVDA. Vše co zde existuje, vše co je vysloveno, vše co je myšleno, je vyjádřením Pravdy. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí přítomnost Pravdy.
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je SPRAVEDLNOST. Spravedlnost vládne v této místnosti. Vše, co se stává zde, je inspirováno a vedeno Spravedlností. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí přítomnost Spravedlnosti.
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je přítomnost Boha, DOBRA. Žádné zlo sem nemůže vstoupit. V Bohu není žádné zlo. Bůh, Dobro, zde žije. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí Božskou přítomnost Dobra.
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je přítomnost Boha, ŽIVOTA. Bůh je základem Života všech bytostí, základem Zdraví těla i mysli. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí přítomnost Života a Zdraví.
Je zde pouze jedna přítomnost, tou je přítomnost Boha, BLAHOBYT. Bůh je Blahobyt, neboť působí růst a blahobyt všeho. Bůh se projevuje skrze blahobyt všeho, co je poznáno v jeho jménu. Ti, kdo se rozhodnou vstoupit, pocítí Božskou přítomnost Blahobytu a Hojnosti.


Skrze esoterický symbol BOŽSKÝCH KŘÍDEL jsem v harmonickém souznění s universálními proudy MOUDROSTI, SÍLY a ŠTĚSTÍ.
Přítomnost Božského Štěstí je hluboce pociťována všemi, kdo sem vstoupí…
V nejlepším spojení svého nižšího já a svého vyššího já, kterým je BŮH VE MNĚ, zasvěcuji toto místo dokonalému projevení Božských kvalit, které jsou ve mně a ve všech bytostech.
Vibrace mých myšlenek jsou síly Boha ve mně, které jsou uloženy zde a vyzařují ke všem bytostem, čímž vytvářejí z tohoto místa střed vydávání a přijímání všeho, co je DOBRÉ, RADOSTNÉ a HOJNÉ.


Vstoupil jsem… A posléze pochopil, že hodnoty, které modlitba vzývá, jsou skutečné. Není to abstrakce nebo symbol. Je to cosi, co je vždy a všude kolem nás. Jenom si to neuvědomujeme. Navíc, tyto hodnoty nejsou přítomny nějak bezděčně, jaksi mimochodem a okrasně. Jsou pravou a vlastní podstatou všeho, hybatelem. Modlitba v kostele je tedy jedním řešením. Ale pokročilí lidé, světci, znali tu možnost pobývat v modlitbě stále. Stala se jim rozpoložením ducha.

 

Ó, jak se mi jen hodila má buddhistická výbava. Byl jsem dojatý při shledání každé podobnosti. Jistěže jsem potřeboval podporu. Následující modlitba, která je ostatně závěrem modlitby předchozí, by mohla být samostatným buddhistickým textem… Ostatně, na podobnost mezi Buddhovým učením a učením Kristovým poukazuje dalajlama velice často. Jistě častěji než papež na Svaté stolici římské…

 

MODLITBA


Děkuji ti, ó Bože, neboť toto místo je naplněno tvou přítomností.
Děkuji Ti, neboť žiji a hýbám se pro Tebe.
Děkuji Ti, neboť žiji ve Tvém ŽIVOTĚ, PRAVDĚ, ZDRAVÍ, BLAHOBYTU, MÍRU, MOUDROSTI, RADOSTI a LÁSCE.
Děkuji Ti, že všichni kdo vstoupí budou naplněni Tvou přítomností.
Děkuji Ti, neboť jsem v HARMONII, LÁSCE, PRAVDĚ a SPRAVEDLNOSTI se všemi bytostmi.


Jakkoliv tyto texty mohou působit nábožensky, posléze, když člověk zjistí, že se neobrací k abstraktním veličinám, ale silám dostupným, jsou už spíše praktickou technologií, jak uvolnit potřebné síly vědomí, a zaměřit je jistým směrem. Posléze se to stane věcí praxe a důvěry… A zdůrazňuji, že to píše člověk, který ještě před touto brazilskou zkušeností hovořil o sobě jako o věřícím bez jakéhokoli spirituálního zážitku… Došel jsem předtím k tušení existence Boha jen důvěrou (instinktem) v knihy moudrých a osvícených, a dále rozumovou úvahou, totiž pozorováním absurdního rozměru lidského bytí a Života vůbec -pokud nezahrneme v úvahu Boha. Tak jest. Nedává to bez něj smysl. Možná to byla správná výbava. Protože…

Protože musím říci, že jsem zažil smršť událostí, které zcela obrátily můj dosavadní náhled, mé životní názory, má očekávání. Nejúžasnější poznatek jsem si zformuloval takto: Když se odhodláte a správně vytočíte směrem nahoru telefonní číslo, oni vám to nahoře zvednou. Vím, že to možná není zcela srozumitelné. Já, zdánlivý mistr vyjádření a vždy chválený za svůj verbální projev, zůstávám mlčet v kajícné bázni a nejpokornějším úžasu nad smyslem téhle věty… Co to znamená? - Za určitých okolností vám tam nahoře váš telefonát prostě opravdu zvednou. A to je ŠOK! … A pak se dějí věci…

 

Od té chvíle je všechno jinak a zažíváte dosud nepředstavitelné. Asi se to nestane nepřipravenému. V těchto slovech není pýcha. Přes všechnu hrůzu a plytkost svého předchozího konání, přes ztrátu času, nekonečné paření a deprese z veletoče vlastních chyb a vlastní slabosti, zároveň jsem si i mnohé spirituálně odpracoval… A pak, já chtěl, já strašně moc chtěl… Poznat Boha, nastavit mu tvář a srdce, poznat Lásku, namísto hry na temné struny harfy…

 

Vždyť i ve své slabosti, došel jsem za Láskou a za Bohem až do brazilského pralesa, abych je pak dokázal pocítit doma, občas, na Letné… Paradox spatřuji v tom, že je to těžké zprostředkovat tomu, kdo se nedotkl, kdo to nezažil, byť jen na letmý okamžik, a přece je povinností o tom podávat zprávu, šířit tu zvěst, roznášet naději. - Náhle jsem zjistil, že věta "Bůh neexistuje" je nejabsurdnějším výmyslem člověka… Viděl jsem ho a cítil všude.

 

Cítil jsem se dítětem nesmírné vůkolní inteligence, která nás absolutně a bezmezně provází. Ale ponechává nám svobodnou vůli. To proto existují hrůzy světa - a hrůzy lidských činů. Poměr dobra a zla ve vesmíru jsem v početní nadsázce spatřil jako padesát jedna ku čtyřiceti devíti. V zásadě má tedy dobro vždy navrch! To proto se stačí k němu obrátit a pomoc může přijít, i ve zdánlivě neřešitelné situaci. Ale síla temnoty je velká, jen o kousek menší. Proto upadáme do dlouhých období bolestí, nelásky a smutku, proto může temnota na dlouhé roky vést, hrát prim, sužovat jedince i svět… Náhle jsem pochopil, že vše je mnohem snadnější, než jsem si myslel. Vědomí, že Bůh je, už nikdo a nic nevymaže z mého srdce. Není to víra, je to konkrétní znalost. A neplyne z ní jen potěšení, je v tom i bázeň, je to závazek. Odpovědnost každého z nás za svůj život je mnohem větší, než si běžně přiznáváme. A jsme Bohu mnohem blíže, než si přiznáváme, běžně uvědomujeme…

 

Že mělo být tohle pojednání o Lásce? Ale Bůh je Láska. To právě je to nejdůležitější, na co jsem přišel. Láska je cesta, kterou dojdeme k Bohu. Láska je takové zvláštní mazadlo, které zprovozní úplně vše, i lidské vehikly už zdánlivě odepsané. Láska je živá, tetelí se, je všude. Proto je možné se na ni v kterémkoli okamžiku napojit. Láska je naše naděje, proto tu ještě jsme, proto nás to ještě neodfouklo, právě proto, že jsme tvorové mocní lásky a tu a tam ji ve svém srdci stále ještě někdo probouzí. Pokud si tuto FUNKCI v sobě udržíme, vesmírná vědomí budou i nadále přicházet do lidských těl, do těch krásných budov, důmyslných pochystávek pozemské přírody, abychom zažívali zkušenost lidského života - jedinečnou v kontextu celého vesmíru. To nejsou velká slova. To jsou vize rozepjatého vědomí. To jsou podmínky zachování.

 

. Jsme jako mraveniště, ve kterém by si každý jeden mravenec řekl, že je důležitý především sám o sobě. Co by se přihodilo? Nastal by příšerný chaos, zavládla panika a postupný rozklad celku. Mravenečci by byli frustrováni a postupně by upustili od víry ve vyšší smysl svého mraveniště a svého lesního či pralesního mravenčení, přestali by čistit les a dávat život celku. … Tohle hrozí nám. Cestou do pralesního kostela hleděl jsem vždy s úctou a chlapeckým úžasem na ty drobné tvory, energeticky propojené v jedno vědomí, v jeden prospěch… Já, městské dítě, plakal jsem pralesně nad krásou přírody, sehnutý nad genialitou mraveniště.

 

A pak, v kostele, při zpěvu, zjistil jsem opakovaně, že tady nejsme bez ochrany. Zvláštní forma tamního náboženství, přímé duchovnosti, propojuje zcela plynule krásu křesťanství s bytostmi a entitami pralesa, ochrannými a spřátelenými duchy. Rozum nám říká, že to není možné. Ale rozum je jen nástrojem vědomí. Je vůči vědomí podřízený. Jakkoli se rozum - spolu se sestrou myslí - povětšinu času příčí a má tendenci diktovat a našeptávat. Je dobré si tady připomenout, rozum je jen podřízeným služebníkem, protože přišel až druhý. Nejdřív tu bylo vědomí, pak se dostavila intuice, a až mnohem později začal růst nástroj jménem rozum… To jak se svět komplikoval…. A pak se to stalo, zejména tady, v našem krásném západním chaosu, že si každý mravenec usmyslel, že je důležitější než celek sám…

 

Když jsem se v kostele ztišil a modlil se a pokoušel zpívat v tom neznámém krásném jazyce, s pomocí zpěvníku, jednoduše jsem odhodil ten naučený pohled a viděl jsem a cítil věci, o kterých jsem předpokládal, že je mi souzeno o nich v tomto životě pouze jen číst. Viděl jsem, kolik dobrých bytostí přichází, je-li naše prosba o pomoc opravdová a vroucná. Viděl jsem tu zvláštní zabydlenost vesmíru, to množství vibrací a energií, tu sílu podivuhodných "civilizací", které sdílejí tenhle vesmír a někdy i náš prostor, tuto Zemi. Vše, co se píše v pohádkách a mýtech a bájích, je pravda. Proto to bylo zapsáno. Ale my už myslíme, že jsou to jen povídačky pro malé děti, snad abychom jim zavčasu rozvíjeli fantazii. Ale ve skutečnosti je právě v těchto kořenech skryta pravda o našem propojení se vším okolo, počínaje

 

Božskou oživovací energií, nazývejme ji třeba pránou, přes univerzální propojenost všech dějů, jejichž počátek vždy sahá nepředstavitelně dalece do příčin v nehmotném světě, až po úžasnou zabydlenost Země různými bytostmi, jež nazývají pohádky vílami, skřítky, šotky, rarášky - to vše jsem viděl, bydlí to vážně tady okolo nás. Zjistil jsem, že oni sem taky patří. Taky tady bydlí. Taky tady mají své úkoly… A pak jsou jiné roviny, jiné dimenze, vysoko ve vesmíru, kde svou nehmotnou pouť žijí jiné kultury, svou cestu k Bohu, k Sjednocení, k Lásce. Vesmír je prosycen Božími tvory. Ti vyšší o nás vědí. Zajímáme je střední mírou. My o nich víme jen občas - a jsme užaslí. Prostupnost je z vyššího dolů, ne naopak. Viděl jsem jejich energetická těla, podobná fosforeskujícím amébám z mořských hlubin, či odvážným výtvorům hollywoodských specialistů.

 

Jestli si myslíte, že jsem z tohodle všeho měl radost, tak neměl. Zdůrazňuji, že jsem to nechtěl vidět, nebyl jsem na to naprogramován a má mysl byla uvyklá spíše hledání a přemýšlení v mantinelech přísného a asketického buddhismu. A také musím říci, že to samozřejmě nepřicházelo najednou, ale postupně zesilovalo. A taky, že přes všechen údiv jsem jako pozorovatel měl neobyčejný pocit, že to všechno nějak znám, že se jedná o jakousi podivnou repatriaci vědomí, proces, který jistě probíhá po smrti těla a kterým se lidské vědomí vrací, odkud přišlo. A znovu se jen těžko dostává slov…


Proto jsem to vše zkoprněle pozoroval a stále znovu si jevy ověřoval. Je to zvláštní, ale ono si to ověřit bylo lze… Posléze jsem to přijal za realitu a i když dnes, pokud se s takovým projeven setkám (či jen prostě s přítomností Božského - a ta je všude a stále, jde jen o to přepnout mysl a uvědomit si to), tak vždy znovu nejprve užasnu a dostaví se naučená nevěřícnost "západního člověka". Ale domorodci tohle už samozřejmě vědí. Nediví se tomu. Znají to i naše malé děti. A ví to i mnoho dospělých. … Ale většinou o tom nemluví, ze zjevných důvodů…


Zjistil jsem tam, jak je důležité myslet na Boha. Viděl jsem, že lidské vědomí je nejvyšší forma organizované energie ve hmotném světě… A proto může být - a má být! - zvatelem Božského do tohoto rozměru. Jako by bylo účelem lidí zalévat Zemi Bohem, prostřednictvím lidských myslí, technikou jménem modlitba - myšlenka, pokora, poděkování… Doslova jsem viděl, jako kdyby po každé myšlence na Boha zůstal nějaký sloup, který přivádí z nebes světlo. A že bychom, obrazně řečeno, měli provrtat oblohu modlitbou, jako zrání provrtá ementálský sýr… Ta modlitba zůstává a je zdrojem i pro jiné, vychyluje světový poměr mezi dobrem a zlem ve prospěch dobra, i poté, co myšlenkově člověk už odchází, věnuje se jinému…

 

Chtěl bych zdůraznit, že jsem si - byť s vynaložením jisté námahy - zachoval zdravý rozum. Sdílím případný úžas nad závěrem svého příběhu o hledání lásky, a přece budu vděčný za reakci nikoli jen výsměšnou. Mnohem raději bych stavěl tohle vypravování, které končí pro někoho v rozměru téměř pohádkovém, jako nějaké etnografické říkánky o domorodých zvycích. Ale bohužel, lhal bych. Je to realita. Viděl jsem to. Byť zrakem především vnitřním. Ale s přesností na setinu milimetru, s každým detailem, v neuvěřitelné preciznosti, a především opakovaně! Se stále silněji se vyjevující vnitřní logikou a provázaností! Není to jen tam, v pralese, je to i tady. Teď už to umím občas poznat, pocítit. Ale tam, v té čisté džungli, se to člověk spíše naučí. Nějak se promažou kontakty, které v sobě máme. Vzpomeneme si… A kdo získá napojení, má ho jednou provždy. Jako když se naučíte plavat … nebo jezdit na kole. Pak už to prostě JE.

 

A vychází z toho jednoznačně, s prominutím: LÁSKA JE ZÁKLADEM VŠEHO.

 

Je to hybná síla ve vesmíru. Entity směřují k Bohu… Nejen ty lidské. Nejsme v tom sami. Je i hodně zla, ale to k našemu rituálu v amazonském pralese naštěstí nedolétalo… Zlé síly tam neměly přístup. Proto mluvím hlavně o světle a lásce. Modlitby a spirituální um těch krásných domorodců, jejichž oči, vstřícnost a mlčenlivá chápavost převyšují většinu vzdělaných i nevzdělaných našinců, dokázaly vytvořit hradbu proti silám zla, byť několik letmých náletů démonů jsem zažil… Ale neměl jsem čeho se bát. Jediné negativní bylo, co jsme objevovali v sobě my sami, co se nám vyjevovalo a čistilo v průběhu rituálu. Byl k dispozici rostlinný čaj, který pomáhal rozepnout vědomí. Ale nebyl důvodem toho všeho, co popisuji. Byl jen průvodcem a pomocníkem.

 

Technologicky vzato bylo to tak, že prostřednictvím rituálu se naše vědomí stonásobně pozdvihlo, zcitlivělo - díky zpěvu a lidskému kruhu kolem magického stolu s dvojitým křížem - a posléze nad námi vznikal jakýsi světelný sloup, propojení k silám nebeským a snad i přímo Božským. Někdy se nebesa doslova rozestoupila a já měl co dělat, abych neomdlel. Jednou jsem spontánně padl na kolena, před tou SILOU, tak jsem byl malý, tak jsem byl nicotný proti té Síle, která se vyjevila, jsouce absolutní… Je to nejmocnější lidský zážitek, je to okamžik, kdy se zpřítomňuje základ onoho tajemství jménem lidské bytí. Každý buďme v pozoru a úctě. Síla je tak nezměrná, že se nevejde do všech popisů světa. Ale pro každého zde je. Je náručí připravenou.


Rituály v kostele byly velmi časté. Později, v průběhu týdnů, se pocit výlučnosti tohoto konání začal vytrácet a napadalo mne, že takhle si lidstvo přece pomáhalo odjakživa! Byl jsem svědkem mystéria, propojování malé lidské komunity s Bohem a s bytostmi nebeského dvora, propojování, které je staré jako lidstvo samo… Vždy lidé věděli, že jsou provázeni Bohem, že jsou děti Boží a chráněnci andělů a dobrých sil… Pouze si to v průběhu časů uvědomovali někdy více, někdy méně. Teď, myslím si, to není žádná sláva. Proto o tom nyní mluvím, i když napůl s omluvným tónem, vlastně se omlouvám, že s tím obtěžuji. Možná by bylo veselejší vyprávět o pitkách famáckých, o balení žen, o vynalézavosti a drzém čele v oboru "život užívat a žít". Vážně mě to mrzí… Ale já teď musím hovořit o tomhle. Aby se ten poměr lidí, co o tom ví, nebo to prostě aspoň tuší, duši si pro to otevírá … aby se zvětšoval.

 

A protože dění v kostele trvalo vždy velice dlouho, někdy i více než dvanáct hodin, mysl a rozum usínaly a vědomí bobtnalo a nalézalo, sebe samo, ve vesmírných souvislostech, o jakých se nám běžně ani nesní. Podle charakteru zpívané písně přicházely různé energie. Některé prosebné, jiné očistné, anebo uzdravující. Přicházely bytosti a léčily nás. Nad hlavami nám létali andělé. S úsměvem, že tohle čtenář už asi neunese, konstatuji, že domorodé ženy vytahovaly píšťalky a pískaly na anděly, jaksi jim přidělovaly a upravovaly letové dráhy nad našimi hlavami.


Viděl jsem namodralá mlžná skupenství, která vířila nad námi v prostoru. Některé ženy upadaly do extáze a rukama mávaly k obloze, ke střeše kostela, jako nějaké dispečerky na anglickém letišti Heathrow, tak nějak srovnatelně kontrolovaly letovou dráhu přítomných nebeských sil… V jednu chvíli mi dvě víly seděly na zádech, mezi lopatkami. Myslel jsem, že zůstanou navždy, ale po chvíli jsem zaznamenal, že zmizely, a já se zastyděl: i víly bys chtěl vlastnit…? Přicházeli předci černých otroků, jejichž potomci tvořili většinu v tom krásném průvětrném kostele. Viděl jsem náhle staré africké náčelníky, kteří stáli v uličce po mém boku a pozoroval jsem kazajku jednoho z nich, byl na ni hrdý, a já věděl, že se jí kdesi v africké vesnici honosí, tehdy před stovkami let, viděl jsem prýmky na ramenou, věnoval mu ji bílý lodní důstojník při obchodu, či ji černý muž bílému důstojníkovi uzmul…


Viděl jsem neuvěřitelné věci. Viděl jsem propojení nás lidí s věčným tokem života na zemi, naši odpovědnost za jeho pokračování. V jistém smyslu jsem tam dospěl v muže. Opustil jsem svou dlouholetou roušku chlapectví, při které jsem zneužíval své juvenilní tváře, a našel odvahu přijmout, že jsem muž… Došlo mi s údivem, že dospělost nepřichází automaticky. Že mnozí v mém pražském okolí si tohle neuvědomili a nedospěli nikdy… Že mnozí dospělí v západním světě zůstali jen bolavými dětmi… Já v Brazílii pochopil, proč ty dřívější kultury věděly, že je zapotřebí nějakého iniciačního obřadu, aby dospělý dospěl.

 

V naší civilizaci, zejména městské, ta příležitost vymizela. Podepisuje se to na psychice jedinců, kteří jsou okolím považováni za dospělé, protože tomu dorostli mutací hlasu, velikostí těla, proměnou obleku - ale nikoli proměnou vědomí a duše. Ucítil jsem v pralese, že není možné dospět neuvědoměle. Nestane se to, pokud si neřekneme, že si to přejeme! Když už tedy bez pomoci "kmenového šamana" či "náčelníka", tak tedy aspoň sami v sobě ... musíme se distancovat od dětskosti a plačtivosti a ustrašenosti a výmluv, které jsme nerozvázali z dětského věku. Většina z nás to neudělala - a neví to. To je tragické. Výsledkem jsou zdánlivě dospělí jedinci západní civilizace, ve svém důsledku však neschopní lásky, partnerství, výkonu povolání s láskou a bez stresu, nebo - bez sobectví.

 

Užasl jsem, když mi to došlo ... že jsme společností nedochůdčat... Vážně zvláštní... Proto jsem se pokusil s tím vnitřně něco udělat. Představil jsem si dva stromy, ta vize přišla sama, dva mladé kmeny, které se ohnuly nad mou hlavou do jakési pomyslné přírodní slavobrány, velmi prosté, obrácené Vé nad mou hlavou, a já prošel, s plnou pozorností, a byl jsem dospělý. Zvláštní. Provedl jsem vědomě ten akt a něco se změnilo. Nebránil jsem se, uskutečnil jsem to. Faktem ale je, že to bylo až na prahu čtyřicítky... Tolik času jsem potřeboval, abych k tomuhle dozrál, abych prošel nabídkou dospělosti, dvěma pomyslnými mladými kmeny láskyplně nakloněnými nad mou bytostí, v pralese amazonském, reálném ovšem zcela a úplně...

 

Viděl jsem, že je normální propojovat se s předky. To proto černí náčelníci a dávní otroci přicházeli v průběhu rituálu za svými potomky. Sdíleli. Sdíleli lidství. Přicházeli se ohřát a posílit - a předat lásku. Je to pro mne stejně neuvěřitelné, jako pro čtenáře, který se s těmito věcmi dosud nesetkal. Je to pro mne neuvěřitelné právě proto, že to myslím do posledního slova vážně.


Že to popírá většinu z toho, v co normálně věříme, to není můj problém. To je potíž nás jako celku - kam jsme došli, co jsme se sebou udělali, jak jsme se vzdálili smyslu lidství na téhle planetě, jak jsme, s odpuštěním, ztupli. To vše, o čem mluvím, lidé dříve věděli. Jsou o tom záznamy. My to však dnes považujeme za pověry, v lepším případě za folklór… Lidé dřív žili pospolu s ostatními entitami na Zemi… Bylo to samozřejmé. Odešlo to s nástupem rigorózního křesťanství a vymícením takzvaného pohanství, později s pálením "čarodějnic" a následným věkem osvícenectví a rozumářství. Zvolili jsme hmotu a stali se vězni vlastní existence. Čím více se vzdalujeme původní Pravdě, tím se nám jeví neuvěřitelnější…

 

K tomuhle všemu jsem přišel na své cestě za definicí lásky, a při svém hledání smyslu života. Ten příběh nekončí. Těším se. Jsem narozen v poslední den lva. Prý mám v horoskopu, že se budu měnit - z vládce se stanu služebníkem. Líbí se mi to… V jistém ohledu jsem měl štěstí. Vše mohlo skončit mnohem hůř. Se mnou, s mými pokusy se ničit a vzápětí pozvedávat… Ale výuka stále pokračuje. Teprve hledám, jak s tím naložit.
Tak mi odpusťte, že jsem se rozpovídal.
V podstatě cítím ještě potřebu dodat, že jsem se setkáním s tímhle vším trochu zklidnil. I když nejdřív strašně polekal. Už vím, že láska je nápoj, který teče shůry. A my můžeme ten nápoj pít. A jakýmsi zázrakem, který souvisí se samotným smyslem našeho bytí, můžeme lásku dokonce i množit, rozšiřovat. Můžeme láskou naplnit sebe, celý svět. Láska je lék. Láska je nádech a výdech pradávných plic…

 

Už vím, že láska je prostředek, jak zachovat život na Zemi. Ve smyslu biologickém, jakožto rodičovství, i ve smyslu duchovním, jakožto záchrana nás všech. Předat štafetu života je výsadou živých tvorů. Budu-li toho schopen, udělám to. Kdo tohle ví, už nechce být nevěrný. Už ví, že sebepotvrzení šukem je jen cukrová vata pro hlupáky. … Spojit se s milovanou bytostí je jako sjednotit všechnu sílu Vesmíru. Splynutí je možné, věřím v ně. Boha je možné hledat se ženou společně. Jinak bychom zůstali hermafrodity…
A pokud lásku, ve kterou věří, pisatel těchto řádků nenajde a zůstane sám, i tak bude jeho život bohatý. Strachů i otázek má stále ještě dost…

S láskou, váš Igor…




 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode